Letošní slavnost okomentoval adept na přijetí do Blasphemionu a host na naší Slavnosti – Ghast.
Již cestou na místo proměny začínalo být naše vědomí mírně alterováno. Nad střechami domů se pomalu vznášela oblaka páry, předzvěst něčeho co mělo teprve získat tvar. Hovor ustupoval tichu zimy. V tramvaji, jež nás vezla na Pražský hrad, se mi zostřilo vnímání.
MÍSTO SMRTI
Místo bylo nedaleko tramvajové stanice, na periférii. (Termín periférie používám pro označení míst, kam se „normálně“ nechodí. Jsou to zákoutí, kde se zbytky přírody -stromy a křoviska spojují se známkami civilizace – odpadky, rezivějící předměty, použité věci, co se „normálně“ už nepoužívají.)
Seřadili jsme se na úzké pěšině vedoucí podél plotu s ostnatým drátem. Zde nám Cody zopakoval pokyny vztahující se k dalšímu průběhu Slavnosti.
Oblékli jsme si kápě a mlčky se připravovali na okamžik naší smrti a proměny. Pro větší přiblížení se záhrobnímu světu jsme v myslích nechávali vyvstávat obrazy našich mrtvých příbuzných a známých. Já myslel na strýcovu sestru, co tragicky zemřela. Také jsem se obrátil k loa vodouistické rodiny Gede.
Po této krátké přípravě volal náš Průvodce (Cody) Prastaré. Vše bylo završeno tím, že nám rituálně podřízl hrdlo a my zemřeli tomuto světu.
Vzdaloval jsem se postupně světu živých a nahlížel ho již z té druhé strany. Uvědomoval jsem si, že jsem mrtvý, duch, který pozoruje z jiné sféry město smrtelníků.
Maska, jež jsem zatím pouze držel, mne začínala vábit. Více a více jsem k ní byl poután, jakoby se mi sama chtěla vtisknout do tváře. Zatím jsem váhal. Konečně nám náš Průvodce dal pokyn, nasadili jsme si masky a jako duchové vyrazili do města.
BRÁNA
Ubírali jsme se na Pražský hrad a k Chrámu Svatého Víta. Vzduchem poletovaly stříbřité sněhové vločky, které se zvlášť vyjímaly na našich černých róbách.
Pociťoval jsem jakousi vazbu na ostatní účastníky, něco jako sounáležitost s „rasou“. Nebyli to Cody, Kamila, Jolana a Grob, ale bytosti z jiného světa. Slovo jiný však ztratilo svůj význam. Ten svět byl té noci naším přirozeným prostorem.
U chrámu si každý našel svůj sloup, kout, výběžek či reliéf a uchýlil se k němu. Mne přitahovaly těžké černé kované dveře s velkou klikou. Přiblížil jsem se a dotkl se jich. Jako bych tušil cosi za nimi. Bylo to něco, co jsem chtěl poznat, splynout s tím. Dveře představovaly bránu, která však musela zůstat uzavřena.
Cestou nás míjeli policisté se psem, ale nijak zvlášť nám nevěnovali svou pozornost. Jen jednou nám oznámili, že nemůžeme jít dál, protože je již komplex uzavřen. Otočili jsme se a nerušeně se ubírali směrem na Karlův most.
CTHULHU
V zimní noci byl most mnohem působivější než kdy jindy. Křídla soch andělů vůbec nevyhlížela nebesky. Připomínala ta netopýří nebo ta co vídáme na vyobrazeních démona Pazuzu.
Nad řekou se třpytily vločky poletujícího sněhu. Ty pak zanikaly v oparu, jež se vznášel při hladině řeky. Všichni jsme stáli a pozorovali vodní hladinu. Zadíval jsem se do hlubin a představoval si, že se ze dna plíží obrovský spící Cthulhu.
TI SMRTELNÍ
Čím více jsme se blížili ke Staroměstskému náměstí, tím více byl zřejmý náš vliv na okolní smrtelníky. Když nás spatřili dva pánové ve veselém rozmaru, jeden prohodil „Konečně normální lidi“. Jinde zas si kolemjdoucí člověk nahlas položil otázku: „Máme se smát a nebo se bát?“ Jako duchové Allana Kardeca jsme se přibližovali duším lidí a ovlivňovali jejich emoční prožívání a možná i myšlenky.
Pod orlojem jsme zaujali místa v kruhu. Naše pětice vzbuzovala zájem turistů s fotoaparáty. Jeden z nich pronikl mezi nás. Když chtěl pořídit snímek našeho Průvodce, ten na něj prudce vybafl. Přišlo to jak rána zenovou holí. Tím jsme kruh v rychlosti opustili a pokračovali v pouti na Florenc.
SEŽRÁNÍ HASTUREM
Na Florenci jsme pod viaduktem utvořili kruh a náš průvodce volal Hastura. Jednoho po druhém si nás Hastur vzal do své moci. Sežral nás, zdrtil naše ega, rozložil a rozštěpil tak, že jsme se pak mohli vrátit do reality světského života.
Cody si zapálil cigaretu. Sundali jsme si masky a také si zapálili.