Jaká byla 5. Slavnost 2014

10714539_10152869919735853_4626701180918012688_o

Opět po dvou letech pořádáme slavnost. Znovu si připravujeme masky a pláště pro kostýmy. Avšak tentokrát nemáme být veselými klauny. Máme být mlčenlivou připomínkou dávných slavností, které se slavily dříve. Ne, nebudeme průvodem oslavujícím návrat slunce a prodlužující se dny. Budeme oslavovat nejdelší noc v roce a vrcholící vládu temnoty. Jak je často připomínáno, je to čas, kdy jsou hranice mezi světy pouze nezřetelné a je snazší je porušit.

 Před slavností

V první části slavnosti již tradičně procházíme centrem města plným turistů a užíváme si vánoční atmosféry. Tedy, snažíme se o to. Některým z nás to jde lépe, pro jiné je těžké užívat si v mačkajícím se davu povykujících lidí. Cítím sílící nervozitu a nevraživost. Pokouším se říkat si, že lidé okolo si chtějí jenom užít předvánoční čas, být spolu a být šťastní. Pokouším se jim to přát. Pak    však na tvářích některých z nich vidím stejné pocity, jaké mám já a najednou jim tu vánoční pohodu nevěřím. Už abychom na sobě měli masky.

 Mystická přeměna

Po dvou hodinách šourání se davem od stánku ke stánku se vydáváme směrem k Pražskému hradu. V jednom odlehlejším místě dochází k naší mystické přeměně z obyčejných lidí na temné harlekýny.

Současně s nasazením masky se snažím dostat do odpovídajícího naladění – tedy pocítit, že maska vlastně není maskou, ale mou součástí oddělující mne od cizích lidí okolo, a dokonce i od ostatních harlekýnů v našem průvodu. Mé já přestává existovat, zůstává pouze maska bez duše.

Tohoto naladění se mi však nedaří dosáhnout. Maska, nyní má nedílná součást, mi padá a musím si jí sundat a znovu upravit. Když to udělám, už nepadá, ale pro změnu mě nepříjemně tlačí do očí. Spolu s ostatními harlekýny si stoupneme do kruhu a proneseme zaklínání. Brány jsou otevřeny. Začne mi téct z nosu a znovu si musím masku sundat kvůli smrkání.

 Slavnost

Z místa naší proměny kráčíme na Pražský hrad. Míjíme několik skupinek lidí, dívají se na nás a strkají do svých sousedů, aby ani oni nepřišli o tu podívanou. Pod maskou se nemohu ubránit mírně dětinskému úsměvu.

Přicházíme k bráně hradu a už z dálky vidíme stráž. Procházíme kolem, díváme se před sebe a nijak se neprojevujeme. Nikdo nás nezastavuje. Stojíme na hradním nádvoří, pro skupinky turistů jsme jedna z dalších atrakcí. Snad jsou jen trochu překvapení, že jim nic neprodáváme, nevnucujeme a ani nic nepředvádíme. Když pak beze slova odcházíme, někteří z přihlížejících mají zvláštní výrazy. Čekali na show, ale žádná se nekoná.

Kráčíme dál. S každým krokem se v roli harlekýna cítím více přirozeně. Odplouvají počáteční rozpaky i rozčarování z nezvyklosti tolika přitáhnutých pohledů. Maska se stává stále pohodlnější, jakoby se mnou více srůstala a zároveň s tím, vrstvu po vrstvě, odpadávají části mého vlastního já. Všední starosti jsou stále vzdálenější, pocity a emoce jakoby patřily někomu jinému. Záleží už jen na tom, co je tady a teď. Noc, jemný déšť, chlad a podivné soukromé divadlo, které se odehrává uvnitř skupinky temných harlekýnů.

Při zastávce na Karlově mostě fouká silný vítr a padá déšť se sněhem. Pozoruji lidi procházející kolem nás. Choulí se zimou, balí do šál a chtějí být co nejrychleji pryč z nečasu na mostě. Kráčím zpříma, chlad ani vítr necítím. Maska a celý kostým už jsou dávno mou nedílnou součástí. Neschovávám se za ně. Pyšně ani dětinsky je neukazuji. Prostě jen jsou. Kráčím a vnímám ticho uvnitř sebe. S ostatními harlekýny nijak nekomunikujeme, ale přesto nás vnímám jako jeden organický celek.

Zastavujeme a díváme se z mostu dolů na řeku a na osvětlené město. Ticho uvnitř mne se prohlubuje, naopak z běžných lidských pocitů a emocí nezbývá téměř nic. Můj jediný úkol je dál kráčet městem. Narůstá také má odloučenost od lidí. I když se opět proplétáme hustým davem lidí, jsou pro mě cizejší a vzdálenější než kdykoliv předtím.

Jediný náznak podivné spřízněnosti cítím s dalšími pouličními maskami. Prodavači a muži rozdávající letáky v maskách na nás vrhají chápavé pohledy, jako jediní nejsou překvapení naší existencí. Jako bychom měli společné tajemství. Pak ovšem přichází pochopení. Nevidí v našich rukách žádné letáky a dochází jim, že nic neprodáváme ani nepředvádíme. Jejich zájem uvadá a přichází obvyklé nepochopení.

Na Staroměstském náměstí se zastavujeme pod orlojem. Vzápětí slyšíme muže s cedulí JEŽÍŠEK NEEXISTUJE vyprávět skupince lidí, že ve smrti jsou bez Krista ztraceni. Naše úsměvy pod maskami jsou trochu cynické. Víme totiž, že ztraceni jsou všichni. Na památku toho pořádáme dnešní slavnost.

Další mechanické kráčení s maskou, tentokrát míříme dále od centra. Potkáváme méně a méně lidí a cítím, že mé naladění pomalu vyprchává a je nahrazováno únavou. Ještě několik ulic a už zavíráme brány podobným zaklínáním, jakým jsme je na počátku otevřeli, a svlékáme ze sebe masky.

 Pátý ročník slavnosti oficiálně skončil.

Neoficiálně – a doopravdy – slavnost skončila až druhý den s východem slunce. Zbytek nejdelší noci v roce byl pro mne ve znamení nočních můr o znovuvzkříšení mrtvých a o příchodu Onoho Velikého.